Poslední kilometr 2017

Je ráno 6:30 dne 16.12.2017 a mě zvoní budík. Rozespalá, zmatená přemýšlím, proč zvoní právě v sobotu, když venku je taková tma a zima, kdežto v posteli je příjemné teplo a pohodlí. Aha, už jsem si vzpomněla, dnes máme s klubem turistů pochod Poslední kilometr. Vyskočím z postele, rychle se nachystám. Nesmím zapomenout na snídani a hlavně si přichystat svačinu a teplý čaj do termosky. Přeci jen půjdu pochod v zimním počasí, tak ať mě zima nezaskočí. Nasedám do auta, abych byla včas na domluveném místě. Bohužel, i přes všechnu mou snahu, jedu na poslední chvíli. Je 7:50 a já teprve parkuji na parkovišti v Sedlci. Sraz je ale v Prčici. Jenže to by nesměl být Prčický most v rekonstrukci, proto jej překonávám pěšky. Je 7:55 a já přes most přímo běžím, aby mi turisté neuprchli. Vzdala jsem i myšlenku počkat na otevírací dobu Sedleckého řeznictví, kde jsem si chtěla koupit špekáčky. Udýchaná a zpocená přiběhnu přesně v 8:00 na místo srazu před restauraci U Škrpálu. Na mé tváři se objevuje skleslý úsměv. Na místě stál pouze jeden člen, ke kterému jsem nyní přibyla i já. V hlavě mi proběhne myšlenka: „sakra“, kde jsou všichni ostatní, co měli jít? Hned se ho vyptávám, kde je má? Naštěstí dorazil jeho syn, byli jsme tedy tři. Ještě jsme počkali tzv. akademickou čtvrt hodinu a ejhleee dorazil další z našeho klubu. Nyní již nemělo smysl čekat, jestli ještě někdo přijde, a nastal moment vyrazit. Šli jsme směr Rohov, Božetín, Vrchotice, Šánovice a zpět do Prčice. Počasí nám přálo, míjeli jsem krásné, lesy, louky, cesty, cestičky, a dýchali chladný čerstvý vzduch- člověk se dostal do stavu „vyčištění hlavy“ od všech špatných, myšlenek. Pobyt v  malebné přírodě s panoramatickými výhledy byl prostě okouzlující zážitek. V mém případě byl obohacen o poznání nádherných míst, o kterých mnoho z nás nemá ani ponětí. Když jsme došli do Vrchotic k velkému Vrchotickému rybníku, udělali jsme si chvilku času i na odpočinek u rybářského posezení. Využili jsme místní venkovní krb (ohniště), kde jsme si opekli špekáčky a i já měla nakonec špekáček, darovaný z upřímného kamarádství. Po našem odpočinku a občerstvení jsme vyrazili ve směru do cíle dnešního putování. Do Prčice jsme zdrávi došli kolem poledního. V restauraci U Škrpálu jsme si dali zasloužený oběd. Můj pocit z pochodu je, že jsem se osobně setkala s kamarády, odreagovala od shonů, pohovořila na zábavná témata a hlavně načerpala sílu na nové životní zážitky.